Jak se pracuje v ráji

Většina lidí, které potkám v Čechách, mi vždycky říkají: „Ty děláš ty látky v Indonésii…to musí být bezva, sluníčko, pláž a rýžová pole.“ No, bezva to určitě je, jinak bych to nedělala. Realita je však od sluníčka a pláže na míle vzdálená. Nejzásadnějším zjištěním byl fakt, že zatímco polovinu roku svítí slunce, tu druhou zase nepřetržitě prší. A minulý rok se déšť protáhl dokonce na celý rok. Takové období dešťů je permanentní „podzimní“ depka. Vskutku ideální čas pro tvoření pozitivních – sluncem provoněných – látek a šatů. Speciálně pokud pracujete s přírodními pigmenty, které slunce k vytvoření dokonalé barvy prostě potřebují. Když mě netrápí povětrnostní podmínky, je tu další element – ten lidský. Kdokoliv byl na Jávě, tak ví, že lidi tady se pořád usmívají, jsou moc milí a vždy vám vyjdou vstříc. Je to super, pokaždé mě potěší, když se na mě někdo usměje a prohodí pár milých slov. Když tu jste na dovolené, zaručeně to bude jedna z věcí, na kterou budete vzpomínat. Změna nastává ve chvíli, kdy se tu snažíte něco tvořit a s lidmi komunikujete na pracovní úrovni. Velmi brzo totiž přijdete na to, že ve společnosti, kde jsou všichni příliš milí, neexistuje slovo NE. Takže při mé běžné otázce: „Půjde to takhle vyrobit?“ se vždy dozvím, že určitě. Týden po domluveném termínu a spoustě výmluv, proč to není hotové, dostanu další termín za 14 dní, . Celá v očekávání ve smluvený termín dorazím, ale místo hotového produktu dostanu zpátky svůj materiál. A to se slovy, že nějaký stroj nejde, někdo onemocněl, nebo že se planeta začala otáčet opačným směrem. To jsem pak opravdu vděčná za ty rýžová pole, co mám před barákem. Pohled do zelené barvy totiž uklidňuje. Další věc, co se tady opravdu nenosí, je být naštvaný. Takže se usměji, poděkuji a jdu o dům dál. „Dobrý den, jste si jistý, že to půjde vyrobit?“ „Ale ovšem, určitě.“