Pomalá móda a já

První kolekce jsem začala navrhovat a tvořit v Tanzanii. Tenkrát u nás termín slow fashion ještě nebyl v povědomí. Zájem byl spíš o koncept fair trade, tedy férového obchodu, bez kterého se pomalá móda dělat nedá. Když jsem začala tvořit, bylo pro mě zcela přirozené, že někomu za látku, nebo práci dobře zaplatím, protože chci dostat dobře odvedenou práci. Spolupracovala jsem se švadlenami, co jsem osobně znala a pro které přivýdělek znamenal hodně. V Indonésii se pro mě stalo důležité i to, jakým způsobem látka vzniká a jaký vliv má její výroba na životní prostředí. Takové uvažování v mém případě nikdy nebylo otázkou nějakého konceptu. Spíš jsem ke svým rozhodnutím dospěla na základě toho, co jsem viděla na vlastní oči. Špatné pracovní podmínky, znečišťování životního prostředí, ale i zničená kůže na mých rukou od agresivních barev. Přiklonit se k pomalé módě bylo tak zcela přirozeným, a nutno dodat že v podstatě i jednodušším, řešením. Ale co má dělat člověk, který takovou zkušenost nemá? Ačkoliv snad každý slyšel o ženách v Bangladéši, o tom, že šíjí v podstatě nonstop a v naprosto tristních podmínkách, když spatříme to super hezké tričko za výlohou, jako bychom najednou zapomněli. Naštěstí však existují výjimky. Stejně jako se najde člověk, který si raději koupí férovou čokoládu, najde se i člověk, co si koupí férové tričko od místního návrháře vyrobeného z materiálu, který je menší zátěží pro přírodu. Ale dokud se jedná jen o hrstku vybraných, má to vůbec nějaký vliv?  Globální zatím ne. Důležité ale je, že alespoň ten lokální ano, a to je vždy dobrý začátek. I když se jen jedné švadleně zlepší životní podmínky a o pět triček více se nabarví netoxickou barvou. A jak to vím? Z vlastní zkušenosti – protože ty změny vidím a cítím doslova na vlastní kůži.

Ale i pro mě bylo hodně těžké vzdát se nakupování rychlé módy. Nevinných návštěv obchodů s konfekcí s cílem udělat si radost – za levno a rychle, jen tak pro lepší náladu. Postavila jsem se k tomu čelem a na půl roku jsme si zakázala koupit cokoliv na sebe. Jen abych se odnaučila nakupování pro rychlé zlepšení nálady. A světe div se, ono to vyšlo. Teď, když už to mám zase „povoleno“, vybírám si jen, co si opravdu přeji a vím, odkud pochází (měla jsem přeci jen půl roku na vybírání). S jistotou mohu říct, že všechny věci, co jsem si nakoupila po půlročním experimentu, nosím doteď a nosit je budu. Holt promyšlený nákup neskončí na dně skříně.